Píše se rok 1321 n.l., král jedné země v Evropě rozmlouvá se svým nedávno dospělým synem Xaverem.

„Synu, dospěl jsi věkem, ale dospěl jsi i ve schopnosti vládnout?“

„Otče, dal jsi mi to nejlepší vzdělání, které je možné. Studoval jsem u mnoha uznávaných vzdělanců, cvičil jsem se v boji. Až uznáš, že nadešel ten správný čas, měl bych být schopen převzít Tvé vladařské povinnosti.“

„Řekl jsi: ´měl bych být schopen´,  tedy nejsi si jistý, stejně, jako si nejsem jist ani já.“

„Ale otče …“

„Nepřerušuj mě. Mám pro tebe úkol, který tyto pochybnosti buď vyvrátí nebo potvrdí. Poslouchej a pak mi řekneš, zda tuto výzvu přijímáš.

Od sousedního krále jsem koupil část území, čímž jsem posunul naše západní hranice. Tento kraj je takřka pustý, ale vede tam obchodní cesta. Zatím je využívaná málo, ale soudím, že její význam poroste. Chci, abys na místě, které určím, postavil strážní hrad.“

„To není nic, co bych přece nezvládnul, s radostí přijímám tento úkol!

Xaver však netušil, co ho vlastně čeká. Žádná velká výprava stavebníků a dalších řemeslníků, žádné povozy se stavebním nářadím, žádné povozy s potravinami.

Od krále dostal pouze družinu třiceti ozbrojenců a měšec dukátů, které družinu uživí sotva půl roku. To bylo vše, pokud nepočítáme informaci, že v blízkosti budoucího hradu je malá zubožená vesnice.

Když Xaver s družinou dorazil na místo, nevěřil svým očím. Začal mít pocit, že ho otec poslal do vyhnanství. Obchodní cesta byla pouze špatně udržovanou stezkou, kopec, na kterém měl postavit strážní hrad, byl zarostlý téměř neproniknutelným lesem. Vydal se tedy do nedaleké vesnice s tím, že se usadí tam.

Do vesnice dorazil právě včas. Zrovna v ní rabovala banda lupičů. Xaver neváhal a lupiče zahnal na útěk.

Starosta vesnice nevěděl, jak by se Xaverovi odvděčil.

„Pane, děkujeme za záchranu. Co žádáš za Tvojí pomoc?“

„Jídlo a střechu nad hlavou pro moji družinu.“

Tu noc málokdo zamhouřil oko. Xaverovi zbrojnoši slavili vítězství nad lupiči až do rána.

Druhý den opět Xaver žádal starostu o jídlo pro svoji družinu. Odpověď ho zarazila: „Pane, dali jsme ti veškeré svoje zásoby. Víc nemáme.“

Bylo vidět, že starosta nelže. Vesnice byla zubožená, velké části polí pokrýval plevel a při tom bylo jaro, období, kdy se má sít. Ale osiva bylo zoufale málo, o hospodářských zvířatech si mohli vesničané nechat jenom zdát.

Xaver si začal zoufat. Co teď? Z čeho bude jeho družina žít? Mohl sice koupit jídlo od někoho ze sousední říše, ale dukátů měl jen tak na dva měsíce. Co potom?

Xaver začal uvažovat o tom, že se vypraví k sousednímu králi a požádá ho o půjčku. Jenže, z čeho by ji splácel? Že by z půjčky, kterou by si vzal od svého otce? No, a co potom? Na Xaverově čele se začaly objevovat vrásky.