Xaver začal plánovat, že ze své družiny vybere dva muže a pošle je na další výpravu hledat zlato. V jedné části jeho panství tekla řeka, snad by tam mohlo nějaké zlato být.  Zrovna přemýšlel, kdo by se na tuto výpravu nejvíce hodil, když mu ohlásili posla ze sousedního panství.

„Buď pozdraven, pane Xavere, přicházím se vzkazem od svého pána Fridricha.“ spustil posel.

„Buď vítán a pověz, s čím Tě Tvůj pán posílá.“ uvítal posla Xaver.

Po úvodních zdvořilostech konečně přistoupili k jádru věci. Sousedním panstvím se na jaře prohnala povodeň. Napáchala dost škody na domech a hospodářských budovách, naštěstí nezasáhla všechny sklady potravin. Budou potřebovat hodně dřeva, ale nemohou platit potravinami jako tomu bylo doposud, mají jich tak akorát. Fridrich nabízí, že bude za dřevo platit zlatými tolary.

Xaver se chvíli tvářil, že přemýšlí a nabídku zvažuje, ale pod vousy se smál, až se za břicho popadal. No tohle, nic lepšího se stát nemohlo! Vždyť jejich vesnice už vlastně potraviny nepotřebuje, má svých víc než dost. A zlaťáky, ty přece potřebuje pro stavbu hradu! Nic tedy nebránilo dohodě.

Když posel odjel, uvědomil si Xaver, že skladovat zlaťáky jen tak někde v matraci není to nejbezpečnější. Snad pro začátek, ale co později, až jich naspoří víc? Měšec tolarů se ukradne mnohem snadněji, než několik pytlů obilí.

A tak nechal postavit kamennou věž – pokladnici. Uvnitř byla okovaná truhla. Klíče od věže i od truhlice měl u sebe pouze Xaver.

Jak čas běžel, tolar za tolarem se postupně spořil v truhlici, ta se pomalu začala plnit.