Xaverova vesnice vzkvétala. Zakládala se nová a nová hospodářství, přicházeli řemeslníci, někdy se cestou mezi hvozdy odvážil přijet i nějaký ten obchodník. Jenže i této vesnici se nevyhýbaly různé nepříjemnosti či dokonce katastrofy.

Tu a tam někdo nešetrně manipuloval s ohněm v chalupě se slaměnou střechou a už byl oheň na střeše. A to doslovně. Povodně nepostihovaly jen sousední panství ale někdy se prohnaly i Xaverovou vesnicí. Bohatství vesnice vábilo nejrůznější lupiče. Přepadali okrajové usedlosti, pobrali co mohli – dobytek, obilí, dokonce i kovové nářadí a náčiní a rychle zmizeli. Aby získali čas, mnohdy celé stavení podpálili.  Hospodář byl rád, že jeho rodina vyvázla aspoň s holými životy. Pomoc hledal u sousedů a příbuzných, naštěstí hlady nikdo neumíral. Trvalo dlouho než se rodina postiženého hospodáře opět postavila na vlastní nohy. Pro Xavera to znamenalo, že místo toho, aby hospodář a jeho rodina produkovali, tak naopak spotřebovávali.

Nebyl by to ale Xaver, kdyby něco nevymyslel.