„Ať žije král, ať žije král“, volali lidé shromáždění kolem cesty na hrad. Král s potěšením mával na pozdrav. Xaver na koni v čele uvítací družiny čekal před ještě nedokončenou hradní bránou. Tvář měl pobledlou, nervózně poklepával prsty na hrušku svého sedla, bylo znát, že je napjatý jak tětiva luku. Co mám očekávat? Přijel otec skutečně ze zvědavosti nebo je za tím něco jiného? Jak se bude tvářit na to, že hrad ještě není dokončen?

„Vítám Tě, můj královský otče!“ Xaver sesedl z koně a šel uvítat svého krále. Král se tvářil přísně, nehnul ani brvou a choval se chladně přesně podle protokolu. „Vidím synu, že hrad ještě není úplně dokončen …“. V Xaverovi by se krve nedořezal. Chtěl něco říci na vysvětlenou, ale přes stažené hrdlo nevypravil ani hlásek. Mlčky prošli až na nádvoří. Král se rozhlédl kolem dokola a pak ukázal prstem na nejvyšší věž. „Tam už je možné civilizovaně vylézt?“ Xaver mlčky přikývl. Beze slov vystoupali až na ochoz. Pod nimi byla Xaverova rozlehlá vesnice, obdělaná pole, z dílen stoupal dým.

Král se zhluboka nadechl a zvolal: „Xavere, synu můj, tys to dokázal!“ a objal Xavera vší silou. Z Xavera rázem spadlo veškeré napětí.

Večer seděli král s Xaverem u krbu a popíjeli víno. Král nešetřil chválou, byl synovým dílem nadšen. Možná až moc …

„Xavere, poslyš moje rozhodnutí. Jsem již starý a unavený, na kralování už nemám dost sil. Ty jsi prokázal, že kralování zvládneš. Nuže, na jaře Ti předám žezlo a sám se přestěhuji sem, opravdu báječně jsi mi to tu zařídil.“

Xaverův výraz ve tváři byl učebnicovým příkladem překvapení.

Xaver svůj úkol splnil. Možná je trochu zklamaný, že musí opustit to, co od základu vybudoval, ale královské povinnosti a dvorní dámy mu rychle pomohou na jakékoli zklamání zapomenout.