Uběhlo ještě několik dlouhých let, než se nad Xaverovou vesnicí hrdě vypnul nový hrad. Hradního pána to stálo hodně nervů a sil. Stavitel si tu a tam neodpustil nějaký ten pokus něco ošidit nebo účtovat vyšší, než dohodnutou cenu, stavební dělníci a řemeslníci také nebyli žádné vzory pracovních ctností, ale když se to vezme kolem a kolem, mohlo to být podstatně horší.

Xaver byl sice ponořen do stavby hradu, ale vždy si našel čas na svoji vesnici. Staral se dál o její rozkvět, přibylo hodně řemeslnických stavení, částečně i díky tomu, že nechal na svém panství otevřít železnorudné doly. Kromě několika kováren to byl i hamr využívající spoutané síly řeky, která protékala panstvím. Z vesnice se postupně stávalo město.

Xaver právě klimbal v křesle po dobrém obědě, když tu někdo zabušil na dveře jeho pokoje. „No tak vstupte“, houkl ke dveřím rozmrzele Xaver. Do dveří vstoupil královský posel! „A sakra“, div že nevykřikl Xaver. Tohle tedy nečekal.

„Pane, přináším důležitý dopis od Vašeho otce.“

„Xavere, dopisy od Tebe přicházejí stále méně a méně. A je to také už pěkná řádka let, co jsi vyrazil na zkušenou a co jsem Tě viděl naposled. I řekl jsem si, že se k tobě vypravím s plnou parádou a aspoň se podívám, jak se Ti daří. Čekej mě sedm dní od příjezdu mého posla.“

„A sakra“ teď už si nahlas ulevil zaskočený Xaver. Tak tohle už vůbec nečekal!