OKRUH 1: JAK VYCHÁZET S RODINNÝM ROZPOČTEM

Další den ráno jako by Xavera osvítil Duch svatý. Najednou věděl, jak se z této šlamastyky dostane. Poslal pro starostu vesnice.
„Navrhuji ti dohodu. Já se svou družinou se tu natrvalo usadíme. Budeme vás chránit před lupiči a začneme stavět hrad na kopci, jak žádá můj otec. Vy nám budete obstarávat stravu a zpočátku i ubytování.“
„Ale pane, při nejlepší vůli, my vás neuživíme! Vidíte, jak vypadá naše vesnice a pole!“
„Poslouchej a teprve pak zvažuj! Vyšlu posli do sousední říše, za peníze od otce nakoupíme nějaké jídlo do začátku, ale hlavně přivezou osivo, nářadí a páry chovných zvířat. Ty zajistíš, aby nic nepřišlo nazmar! Vše svěříš do péče těm nejsvědomitějším hospodářům. Osejete dostatek plochy, abychom přečkali příští zimu a měli dostatek osiva a chovných párů i na další rok. Já se svou družinou ještě před zimou vystavíme zatím malé opevněné sídlo, kde bude i pořádná sýpka a skladiště, v nich uskladníme zásoby na zimu pro všechny. Postavíme i chlévy pro chovná zvířata. Vše budeme střežit proti lupičům i proti divoké zvěři. Slibuji, že moji družiníci již nebudou pořádat žádné bujaré hostiny, kde by projedli víc, než si můžeme dovolit. Co soudíš teď?“
Starosta byl tak v šoku, že nevěřil svým uším. Xaver mu musel nabídku dvakrát opakovat, aby ji uvěřil. Pak nadšeně přijal.
Xaver tak získal hned několik věcí. Zajistil si pravidelný příjem, v tuto chvíli to byly potraviny. Dobře zainvestoval peníze od otce. Uvědomil si, že projíst se dá pouze to, co si člověk vydělá. A také, že na nepříznivé období je potřeba připravit si dostatek zásob.
Během několika měsíců se podařilo postavit zatím dřevěnou, ale bytelnou tvrz. Léto se pomalu překlápělo v podzim. Vesničané začali se sklizní. Ač se tento rok snažili a úroda byla vyšší než kdykoli před tím, bylo vidět, že jim vystačí tak tak na přečkání zimy. Xaverova družina přece jen toho spotřebovala poměrně dost.
Xaver si uvědomoval, že může nastat nějaká nečekaná událost a celá jejich společnost bude trpět hlady. Stačilo by, aby zima byla delší a krutější než obvykle. Měšec s dukáty od jeho otce už byl prázdný, další zásoby nebylo za co pořídit.
Když tak v zamyšlení Xaver chodil po tvrzi, všimnul si, že jeho družina vlastně zahálí. Od té doby, co postavili tvrz, se tak akorát několikrát pocvičili v boji, chodili na hlídky, občas zahnali nějakého zoufalého lapku, ale jinak NIC. Vůbec NIC! A ještě reptali, že
neberou žádný žold ve zlatě, ale pouze v naturáliích, ještě k tomu pěkně skromných. Očividně se nudili a vymýšleli problémy.
Tak takhle by to nešlo, řekl si Xaver. A hned věděl, jak zabije tři mouchy jednou ranou:
První moucha: domluví se s správcem sousedního panství, že mu bude dodávat dřevo výměnou za potraviny. Tím naváže obchodní vztah, který se může v budoucnu hodit.
Druhá moucha: to dřevo budou těžit jeho družiníci. Jedna polovina bude ve službě, bude držet hlídky, cvičit se v boji a druhá půlka bude rubat dřevo. Tím přestanou lenivět, nebudou mít čas si vymýšlet potíže a ještě vznikne prostor pro budoucí opevněný hrad. Za těžbu dřeva dostanou odměnu navíc – zpestří si fádní jídelníček a snad zbude i na nějakou tu medovinu a pivo.
Třetí moucha: takto získané potraviny pomůžou lépe přečkat nastávající zimu a na jaře budou mít vesničané dost sil, aby včas zaseli, a to ještě na větší ploše.
No, jestli ten Xaver ale není filuta!

Vesničané i Xaverova družina zažívali období hojnosti. Na opevněné tvrzi byly vystavěny sýpky, sklepy, stodoly i chlévy, bylo tedy možné začít schraňovat zásoby na zimu.
Ale ouha! Zásoby rostly pomalu, a co víc, někdy se dokonce ztenčily! Pro Xavera to byla záhada. Je snad mezi nimi zloděj?! Nebo se vrátili lupiči a teď potajmu loupí tiše po nocích? Xaver se rozhodl, že té záhadě přijde na kloub!

Je noc. Jen světlo pochodní slabě osvětluje tvrz. Okolo je neproniknutelná tma. Náhle se ze stínu vynoří zahalená postava a téměř neslyšně přeběhne k skladištím. Stráž v polospánku nic nezpozorovala. Zloděj? Lupič? Kdepak! To jen Xaver chodí tajně hlídkovat. I když takto hlídkoval celé dva týdny, nic než silnou nevyspalost mu to nepřineslo.
Když tak jednou dospával probdělou noc, stále ho rušilo veselé halekání, falešné zpívání a další zvuky ruchu kolem obědové hostiny. V tom se prudce posadil na posteli a plácnul se dlaní do čela: „Já jsem ale …! Žádní zloději, žádní lupiči! Vždyť mi to prostě všechno sežereme! Všechny zásoby na zimu můžu tak akorát hledat v kadibudce!!!“
A skutečně! Úroda sice byla nebývale vysoká, stáda se množila, navíc přicházeli dodávky od sousedů výměnou za dřevo, ale zároveň se všude jedlo, pilo, hodovalo. Lidé si prostě užívali hojnosti. Pečená selátka, pečená drůbež, občas nějaká ta zvěřina, sýry, sádlo a k tomu notné krajíce chleba. No a všechno to jídlo spláchnout korbelem vynikajícího piva. Ať žije Xaver!
Xavere, Xavere, co s tím budeš dělat? „Zavedu opatření!“

Každá domácnost se žádá,
aby se uskromnila
a snědla pouze tolik jídla,
aby se nasytila,
ale aby také mohla na konci
každého týdne své přebytky
odevzdat k úschově na zimu.
Xaver

Opatření moc nezabralo. Tu a tam někdo něco přinesl, ale nestačilo to k dostatečnému růstu zásob. Většina vesničanů tvrdila, že po nasycení jim opravdu už nic nezbude a že zima je daleko a určitě bude mírná. Xaver viděl, že bude muset přitvrdit.

Každý, kdo z pole úrodu poveze,
nejprve část zásob
k uskladnění odevzdá
a teprve pak ji domů odveze.
Taktéž z každého stáda nejprve dobytče
do tvrze přivede, dřív,
než pro sebe hostinu uspořádá.
Xaver

Vesničané nejprve brblali, ale poslechli. Přestali se přejídat k prasknutí a nakonec zjistili, že i tak mohou spokojeně žít.
Zásoby na zimu začaly konečně přibývat.